OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to již věru pár let, co THREAT SIGNAL svým debutem „Under Reprisal“ dokázali zabodovat i na těchto stránkách. Chytlavá moderní metalová kolekce však zároveň i prozrazovala jistou krátkodechost počínání tehdy čerstvé hvězdičky ve stáji vydavatelství Nuclear Blast, aby dění následující dalo těmto obavám zapravdu.
Kanadská skupina pak vydala několik (přesněji řečeno dvě) průměrných desek, načež se po ní slehla zem. Návrat po takřka sedmi letech tak určitě znamená překvapení a taktéž naskýtá otázku, zda-li má toto kdysi nadějné uskupení co říct i dnes.
Odpověď není jednoznačná. „Disconnect“ je v mnoha ohledech deskou dobrou. Nechybí ji drive a úpřimé zapálení pro věc, a stejně tak více než solidní muzikantské výkony. Těm vévodí velmi přesvědčivý výkon Jona Howarda, bez problémů zvládajícího jak vypjaté vyřvávané pasáže, stejně tak i bolestivínské momenty, ve kterých dává průchod silně emocionálně podbarvenému zpěvu.
Pozadu nezůstává ani kytarová hra, která v mnoha momentech zdatně sekunduje variabilním vokálům. Častokrát kromě obligátních natlakovaných vln slyšíme i tklivé linky, podbarvující emotivní Howardův přednes. V tomto ohledu koneckonců THREAT SIGNAL již slušně bodovali i na debutové nahrávce.
Dramaturgie alba rovněž ctí všechny základní pravidla, mezi které patří snaha hned v úvodu naprat pár energických skladeb a po nich lehce, snad až rockově zvolnit a namísto hrubé síly použít jiné prostředky, mezi které patří i chytlavý refrén („Walking Alone“). Pak to opět roztočit do pořádných obrátek, přitom však neztratit cit pro variabilitu ani příjemnou melodii („Aura“) a když už jsme u těch melodií, nebudeme se bát ani epického cajdáku („Betrayal“).
Jediným, a to asi poměrně určujícím problémem jinak vyvážené a s přehledem odehrané desky je její časová nepatřičnost. Toto možná lehce silné tvrzení vychází z faktu, že „Disconnect“ by byla někdy v roce 2005 vynikající a bezpochyby i stylotvorná nahrávka, ovšem v současnosti už se může směle zařadit do některé z módních retro vln. Je otázkou, na kterou coby recenzent ani nemíním nějak odpovídat, zda-li je to pro případného posluchače problém či nikoliv. Já osobně si uvědomuji široké možnosti srovnání s žánrovými titány, kteří svá nejlepší díla vydali v minulé dekádě a proto recenzovaný materiál považuji za toliko příjemnou metalcorovou desku od skupiny, která se za 10 let nepohla ani o píď. A vlastně, chtěla vůbec?
THREAT SIGNAL natočili dobrou desku, která však přináši pouze příjemné retro z dob, kdy metalcore nabíral na síle.
6,5 / 10
Jon Howard
- vokály
Pat Kavanagh
- basa, vokály
Travis Montgomery
- kytara
Matt Perrin
- kytara
1. Elimination Process
2. Nostalgia
3. Walking Alone
4. Exit The Matrix
5. Falling Apart
6. Aura
7. Betrayal
8. To Thine Own Self Be True
9. Dimensions
10. Terminal Madness
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.